Žijeme ve společnosti, která nemá pro emoce velké pochopení. Už od dětství se nás snaží naše okolí od projevování emocí odradit, někdy jsou malé děti kvůli svým emocím dokonce i trestány. Když emoce někdo veřejně projeví, tak to vyvolává v lepším případě rozpaky, v horším i posměch okolí. Proč se ale emocí tak strašně moc bojíme? Neubližujeme sami sobě tím, že v sobě emoce držíme?
A odpověď je samozřejmě ano, ubližujeme! A to poměrně zásadně. Pokud v sobě emoce držíme, chováme se, jako bychom se snažili udržet kýchnutí. A když si nekýchneme, neuleví se nám. A stejně jako zadržované kýchnutí můžou mít i zadržované emoce vážné zdravotní následky. A nejen to – zadržované emoce dokážou ve svém důsledku i zabít. Rakoviny, infarkty, mozkové příhody. To všechno si můžeme způsobit, pokud se svými emocemi neumíme pracovat a neumíme je dát dostatečně najevo. Nám mužům od našeho dětství neustále naše okolí říká, že „chlapi přece nepláčou“! Jakékoli projevení emocí mužem je bráno jako znamení změkčilosti, či zženštilosti. Ženy jsou emotivnější než muži a emoce jsou jim i více tolerovány. Ale i jim dává společnost najevo, že emoce vlastně nejsou vhodné. Hrajeme tak hru, ve které se snažíme vystupovat jako bezemoční bytosti. Se vším si poradíme, všechno zvládneme a u toho se neustále usmíváme. Negativní emoce zakázány. V dnešní době, kdy nároky na nás neustále rostou, je to ta nejlepší cestu k tomu se psychicky sesypat. Míra dlouhodobého stresu, zvlášť pro lidi ve městech, je extrémní a naše psychika na ní není stavěná. Evoluce společnosti a technologií je o světelné roky rychlejší, než evoluce lidského druhu. A kdo se nenaučí správně pracovat s emocemi, kdo si je nedovolí, směřuje k zásadní životní nepohodě.
Dovolme si tedy emoce, vědomě si ulevme, když je to potřeba. Nemusíme se stát neustále slzícím uzlíčkem nervů, abychom si ulevili. Minuta pláče někde v ústraní přináší (i díky fyziologickým procesům v našem těle a mozku) neskutečnou úlevu. Výkřik vzteku a klidně ostřejší slovo, když to zrovna prostě potřebujeme, taktéž. Naučme se vnímat naše emoční potřeby a naučme se jim vycházet vstříc a být s nimi v souladu. Každý si můžeme najít cestu, abychom svoje emoce uvolnili, když je to nutné, aniž by o tom okolí vůbec vědělo. Berme to jako jakousi emoční hygienu, kterou pro svoje zdraví musíme čas od času udělat. Jen skrz správně projevované emoce totiž vede cesta k naší životní spokojenosti. A pamatujte – každá taková chvilka erupce emocí vám může zachránit život!
