Čtyři dohody Dona Miguela Ruize v podání Jaroslava Duška jsou ohromná legrace. Bylo to právě ale tohle divadelní představení, které mě přivedlo na cestu sebepoznání a sebezdokonalování. Přes všechnu tu legraci jsem si totiž uvědomil, jak moc mě všechno to, co tam zaznělo, oslovilo a jak moc je to všechno pravda. A jednou z důležitých věcí pro život a naší spokojenost v něm je, naučit se nebrat si nic, ani chování druhých lidí, osobně.
Měl jsem před nějakou dobou diskuzi na LinkedInu pod příspěvkem jedné dámy, která se rozohnila nad tím, čeho se na nás ostatní lidé dopouštějí a jak moc nám svým chováním ubližují. Reagoval jsem na její příspěvek tak, že ostatní lidé se na nás nedopouštějí ničeho. Přijde vám to zvláštní? Vždyť ostatní lidé nám přece vstupují svým konáním do života, zlobí nás, štvou a já nevím, co ještě. Jenže to je pohled našeho ega, které se projevuje tím, že chce s lidmi okolo nás bojovat a chce, aby se ostatní lidé chovali tak, jak chceme my. Pokud se ale egem nenecháme strhnout a reagujeme vědomě, máme plně ve svých rukách, jak chování ostatních lidí přijmeme. Jsme to totiž my, kdo si můžeme brát jejich chování, činy, skutky, slova osobně. A právě tím sami sebe zraňujeme, protože tím si v sobě vytváříme všechny ty negativní emoce, všechen ten vztek, zlobu a naštvání, to si děláme sami, pokud se necháme ovládat svým egem a bereme si chování druhých osobně. Jenže pak se dopouštíme zla my sami na sobě. Nedopouštějí se ho na nás ostatní lidé, dopouštíme se ho na sobě my sami!
V našich světech (každý žijeme ve svém vlastním vnitřním světě) děláme věci tak, jak si myslíme, že jsou pro nás nejlepší. A na tom není nic osobního vůči ostatním! Je to prostě NÁŠ pohled na svět. Pohled z NAŠEHO úhlu. Když použiju příklad z přiloženého videa – když mi někdo řekne, že jsem blbec, se mnou to nemá nic společného. To on ve SVÉM světě vyjadřuje SVŮJ pohled na svět kolem sebe. On tím vyjadřuje sám sebe, nikoli nás. Nás se to netýká a je na nás, jak na to budeme, nebo nebudeme reagovat. Pokud nás neovládá naše ego, pravděpodobně to vezmeme zcela neutrálně a akceptujeme, že právě někdo vyjádřil svůj pohled na nás, který se nás ale netýká, protože to je JEHO pohled, nikoli objektivní realita. A jak říká Jarda Dušek – můžeme mu rovnou odpustit. Třeba mu jeho rodiče v dětství nadávali, nebo se sprostě hádali a on prostě jinak reagovat neumí, protože ho to nikdo nenaučil. A to se NÁS nijak netýká, to je jeho smutné dětství.
Čeština je mimochodem v tomhle nádherná – odpustit, odpustit si, ulevit sám sobě. Někdy si ani neuvědomujeme, co vlastně říkáme a jak nádherně slova vystihují podstatu našeho konání, pokud je chápeme správně a podle toho konáme. Můžeme se tak příště zastavit třeba u slova “sebevědomí” a vysvětlit si, co vlastně být sebevědomý znamená.
Pokud si berete věci příliš osobně, ať už v práci, nebo třeba doma v komunikaci s partnerem nebo vašimi dětmi nebo obecně trpíte v interakci s ostatními lidmi a zraňujete tím sami sebe a chcete právě na tomto tématu pracovat, neváhejte mě kontaktovat. Vše se dá vyřešit a vy začnete ostatní lidi respektovat v jejich jedinečnosti, budete vnímat jejich úžasné vlastnosti a hodnoty a tím se naučíte respektovat sami sebe, své hodnoty a svou úžasnou jedinečnost a tím zásadně zvýšíte svoji spokojenost sami se sebou a světem kolem vás.
Video z představení Čtyři dohody na téma “neberme si věci osobně” zde:
